Působení ionizujícího záření obecně na neživou i živou hmotu se zejména realizuje přenosem a absorbováním (pohlcením) energie v této hmotě. Pro hodnocení ozáření člověka ionizujícím zářením se používá veličina efektivní dávka. K této veličině se vztahuje speciální jednotka, která se jmenuje po známém fyzikovi Sievert (čti „ sívrt“) se značkou Sv, často se v praxi používají menší násobky této jednotky mSv (miliSievert – což je jedna tisícina Sievertu) nebo μSv ( mikro Sievert což je jedna milióntina Sievertu). Při stanovení efektivní dávky se vychází z absorbované dávky (tedy té energie předané ionizujícím zářením hmotě). Pokud u absorbované dávky zohledníme typ záření, kterému byl organismus vystaven a způsob ozáření jednotlivých orgánů a tkání, při kterém zohledňujeme určitým způsobem riziko vzniku rakoviny u těchto orgánů a tkání, získáme uvedenou efektivní dávku.
Efektivní dávka je veličinou používanou speciálně pro plánování radiační ochrany obyvatelstva a pracovníků. Slouží nám zejména k tomu, abychom byli schopni velikost ozáření člověka kvantifikovat nejen fyzikálně, ale již se zohledněním rizika možných účinků tohoto ozáření.
Efektivní dávka se tedy používá také pro stanovení limitů ozáření pracovníků a obyvatelstva. Pro pracovníky je nyní stanoven limit 100 mSv za pět po sobě jdoucích kalendářních let s tím, že nesmí být překročeno 50mSv za rok. Čerpání limitu může být realizováno tak, jak popisujete. Nicméně při plánované expozici kdy je vše pod kontrolou by k jeho dosažení nebo překročení nemělo dojít – to potom něco není v pořádku. V případě havarijní situace jsou tyto hodnoty „povoleného“ ozáření vyšší. V naší legislativě je stanoveno, že nesmí být překročeno 200mSv nicméně s dovětkem pokud se nejedná o záchrany životů nebo zabránění rozvoje radiační mimořádné situace s rozsáhlými důsledky. Z toho je patrné, že opravdu regulace ozáření v případě havárií jako je ta ve Fukušimě, nepodléhá striktně a priori stanoveným limitům, ale řeší se podle vývoje situace. Tak jak to v radiační ochraně bývá, zvažují se přínosy a náklady zvažovaných postupů a opatření. Hodnota 250mSv může tedy být ještě přehodnocena – jako taková přijatelná mez uváděna i v mezinárodních doporučeních je hodnota 500mSv pro havarijní ozáření zasahujících osob. V každém případě musí toto ozáření být realizováno pouze se souhlasem dotčené osoby, která musí být seznámena s rizikem z tohoto ozáření vyplývajícím. Pokud velikost ozáření překročí limitní hodnoty musí být dotyčný pracovník pod lékařským dohledem a lékař stanoví další postup a režim pro tohoto pracovníka.
24 listopadu 2016, 11.14
Působení ionizujícího záření obecně na neživou i živou hmotu se zejména realizuje přenosem a absorbováním (pohlcením) energie v této hmotě. Pro hodnocení ozáření člověka ionizujícím zářením se používá veličina efektivní dávka. K této veličině se vztahuje speciální jednotka, která se jmenuje po známém fyzikovi Sievert (čti „ sívrt“) se značkou Sv, často se v praxi používají menší násobky této jednotky mSv (miliSievert – což je jedna tisícina Sievertu) nebo μSv ( mikro Sievert což je jedna milióntina Sievertu). Při stanovení efektivní dávky se vychází z absorbované dávky (tedy té energie předané ionizujícím zářením hmotě). Pokud u absorbované dávky zohledníme typ záření, kterému byl organismus vystaven a způsob ozáření jednotlivých orgánů a tkání, při kterém zohledňujeme určitým způsobem riziko vzniku rakoviny u těchto orgánů a tkání, získáme uvedenou efektivní dávku.
Efektivní dávka je veličinou používanou speciálně pro plánování radiační ochrany obyvatelstva a pracovníků. Slouží nám zejména k tomu, abychom byli schopni velikost ozáření člověka kvantifikovat nejen fyzikálně, ale již se zohledněním rizika možných účinků tohoto ozáření.
Efektivní dávka se tedy používá také pro stanovení limitů ozáření pracovníků a obyvatelstva. Pro pracovníky je nyní stanoven limit 100 mSv za pět po sobě jdoucích kalendářních let s tím, že nesmí být překročeno 50mSv za rok. Čerpání limitu může být realizováno tak, jak popisujete. Nicméně při plánované expozici kdy je vše pod kontrolou by k jeho dosažení nebo překročení nemělo dojít – to potom něco není v pořádku. V případě havarijní situace jsou tyto hodnoty „povoleného“ ozáření vyšší. V naší legislativě je stanoveno, že nesmí být překročeno 200mSv nicméně s dovětkem pokud se nejedná o záchrany životů nebo zabránění rozvoje radiační mimořádné situace s rozsáhlými důsledky. Z toho je patrné, že opravdu regulace ozáření v případě havárií jako je ta ve Fukušimě, nepodléhá striktně a priori stanoveným limitům, ale řeší se podle vývoje situace. Tak jak to v radiační ochraně bývá, zvažují se přínosy a náklady zvažovaných postupů a opatření. Hodnota 250mSv může tedy být ještě přehodnocena – jako taková přijatelná mez uváděna i v mezinárodních doporučeních je hodnota 500mSv pro havarijní ozáření zasahujících osob. V každém případě musí toto ozáření být realizováno pouze se souhlasem dotčené osoby, která musí být seznámena s rizikem z tohoto ozáření vyplývajícím. Pokud velikost ozáření překročí limitní hodnoty musí být dotyčný pracovník pod lékařským dohledem a lékař stanoví další postup a režim pro tohoto pracovníka.